Živá kultura je vždy výsledkem touhy člověka někam směřovat. Vlastně směřování nás všech se navenek projeví jako kulturní rámec, v kterém musíme společně žít. Musíme? Dobrá vůle sjednocující sousedy vede k tomu, že chceme. Nemusíme, ale chceme spolu hrát divadlo, pořádat výlety a na nich si o přestávkách na odpočinek nahlas číst knihu, nebo třeba za větru uspořádat drakiádu. Lidé dobré vůle, kteří spolu chtějí dělat dobré a krásné věci, vytváří povznášejícího ducha města a úžasné genius loci. Jižní Město si zaslouží svého génia.

Každá rodina má svou vlastní kulturu. Z osobní zkušenosti vím, že v mládí se manželé snaží své kulturní návyky odpozorované na svých rodičích během dospívání sladit do nového tvaru, nové rodiny. Není to lehká práce a neměla by se podceňovat. Zamilovanost a láska, vzájemné naladění partnerů, často těžko odolává tlakům, které v hloubce pramení z odlišných kulturních rámců.

 Když mluvíme o kultuře ve společnosti, máme na srdci hlavně divadlo. Jeviště v něm bývá nazýváno „prkna, která znamenají svět“. Tak se někdy označuje divadlo jako takové. A skutečné divadlo nám nyní na Jižním Městě chybí. Nějaké to jeviště máme, ale divadlo se svým souborem, se svým dramaturgem a režisérem nikoliv. Chtěli bychom usilovat dohodou se současným majitelem o přebudování největšího sálu nyní zavřené Galaxie na opravdové živé divadlo.